Tajemná Okarua se představuje

Niky a Honza stáli na břehu moře a pozorovali vodní hladinu před sebou.
"Podívej na tamhle ten ostrov," všiml si Honza kousku pevniny asi kilometr od nich. Byl to chlapec s relativně mohutnou postavou a světlými, téměř bílými vlasy. "Co myslíš, že tam je?"
"Nevím", pokrčila rameny jeho sestra Niky, hubená dívka s hnědými vlasy a pronikavýma zelenýma očima. "Můžeme tam zkusit doplout na téhle lodi." Ukázala na starou, ale poměrně prostornou pramici, která patřila jejich strýci. "Myslím, že strýci nebude vadit, když si ji na chvilku půjčíme."
Honza přikývl.
Niky, Honza a jejich přátelé, sourozenci Bětka a Vítek, (se kterými se setkáme až později) právě trávili své vysněné prázdniny na pobřeží u souostroví Okarua. To všechno zařídili jejich strýcové, rovněž přátelé, kteří žili v této zemi již několik desítek let i se svými manželkami, a to ve dvou rodinných domech na okraji pláže. V jednom z nich bydleli Bětka s Vítkem a ve druhém Niky s Honzou. Tito dva sourozenci snili o nějakém pořádném dobrodružství, které tady prožijí. Zdálo se to jako naivní dětský sen, ale to ještě ani jeden z nich netušil, že se jim co nevidět vyplní.
Na výpravu, na kterou se právě chystali, ale nebylo vhodné jet jen tak. Oba si proto zaskočili do domu jejich strýce a tety pro batohy, a pak se vrátili k pobřeží. Nastoupili na palubu strýcovy pramice. Honza se chopil vesel. Ukázalo se, že dokáže loďku docela slušně rychle rozpohybovat, přestože to nikdy předtím nezkoušel. Vypluli směrem k neznámé pevnině. Když připluli blíž, zjistili, že je to jen seskupení několika skal, v jejíchž prostředu se tyčil dřevěný kříž. Vypadalo to zde ponuře, až téměř strašidelně.
Honza si na okraji jedné ze skal všiml cedule s nápisem Zákaz Vstupu, "Sem se nesmí", prohlásil.
"Nevadí, stejně se mi to tady vůbec nelíbí", prohlásila Niky. Další kilometr před nimi ale viděla jiný kus pevniny, kterého si před tím nevšimli, protože výhled na něj zakrývaly tyto skály.
"Poplujeme tam?" zeptal se Honza.
"Že váháš," ušklíbla se Niky.
Vypluli tedy ke druhému ostrovu. Trvalo jen pár desítek minut, než dopluli k jeho břehům. Zakotvili zde loď. Všimli si, že o kousek dál kotví ještě jiná loď, ale nevěnovali jí příliš pozornost a vykročili na pevninu ostrova. Stanuli na prostorné písčité pláži a před nimi se nacházel palmový les.
"Hele, vidím tady pěšinu", ukázala Niky na úzký otvor mezi palmami. "Kam to asi vede?"
"Zjistíme to", řekl Honza a hnáni zvědavostí se vydali do hloubi ostrova.
Ušli ani ne pár set metrů, když si Niky něčeho všimla a zastavila se.
"Honzo, pojď sem", řekla. Pár desítek metrů od pěšiny se nacházela snad dva metry široká díra vedoucí do země. Jako studna to rozhodně nevypadalo.
"Mohli bysme se tam dolů podívat," navrhl nadšeně Honza.
"Já nevím, myslíš, že je to bezpečné?" zněla Nikyna reakce.
Honza se ale nenamáhal s odpovědí. Pro všechny případy měl v batohu horolezecké lano. Vytáhl jej, jeden konec přivázal k blízké palmě a druhý spustil do otvoru v zemi. Nejprve slezl dolů on sám a pak i Niky. Dole byla úplná tma. Niky vzala svůj mobilní telefon a rozsvítila.
"Vede odsud nějaká chodba", oznámila tajuplně. Byl to asi dva metry vysoký kamenný tunel, který byl pravděpodobně součástí nějaké jeskyně.
"Prozkoumáme to", řekl Honza. A šli chodbou. Asi po dvaceti metrech se ale chodba rozdvojila a oni si museli vybrat, kudy se vydají. Po dalších dvaceti metrech bylo další rozcestí a pak další.
"Hlavně si musíme pamatovat, kudy jsme šli, jinak se tady ztratíme", nabádal Niky Honza. I přesto ale pochvíli zabloudili a marně si snažili vzpomenout, kudy sem vlastně přišli.
Pak si Niky všimla něčeho, co leželo na zemi. "Je tu nějaký papír", upozornila a zvedla jej.
Nikdo z nich v tu chvíli netušil, že se k nim zezadu přibližuje nějaká postava. Byl to někdo v černém plášti s kápí a s chůzí tak tichou, že zanikla v ozvěnách jejich hlasů. A byl stále blíž a blíž...
"Je to jen nějaký útržek z knihy", řekla pak Niky. "Nedává to vůbec žádný smysl." Ukázala papír Honzovi. Stálo tam:
Běžte
podle
čísel
a uvidíte
máte na ně
mě jsem
tu tebe
mám je dost
ne že vám
Už už se ho chystala zahodit, když v tu chvíli si Honza všiml postavy, která už stála jen metr od Nikyiny hlavy a ruce neznámého se vztahovaly k jeho sestře.
"POZOR!" vykřikl, už ale bylo pozdě. Postava popadla Niky za ruku a vythla jí papír z ruky. Pak se otočila a rozeběhla se zpátky do temna chodby.
"Za ním!" vykřikl Honza. "Ukáže nám cestu ven!"
Rozeběhli se za neznámým mužem. Honza se řítil chodbami, jak nejrychleji uměl, přesto se k němu vůbec nepřibližoval a vždy viděl jen cíp jeho pláště, jak mizí za rohem chodby. Pak naráz uviděl světlo a věděl, že se blíží k východu z jeskyně. Byl to ale jiný východ, než kterým sem přišli. Když vyběhl z jeskyně, zjistil, že se nachází jen kousek pod vrcholem jednoho ze zdejších kopců. Postava v plášti už mezitím běžela z kopce a mířila směrem k protějšímu vrcholu, za kterým se nacházela pláž. Honza přesto stále běžel za ním. Kdo byl ten muž a proč mu tolik záleželo na nějakém cáru papíru? Byl odhodlaný to zjistit. Odvaha tohoto ani ne dvanáctiletého chlapce byla až překvapivá. Byl sice na svůj věk nadprůměrně silný, s dospělým člověkem by ale nemohl měřit síly. Přeskakoval hrboly, kameny a už se k neznámému přibližoval, když v tu chvíli...
"AUU!" vyjekl, když se mu noha zapletla do kořenu stromu a spadl na zem obličejem napřed. Když se znovu podíval před sebe, postavu v kápi už neviděl.
"Už ho nedoženu", vztekal se. V tu chvíli uviděl na stromě, o jehož kořen právě zakopl, další útržek papíru. Vypadal úplně stejně jako ten první. Stálo tam:
Už
nemáš
šanci
pomsta tě nemine
kdybys to
neudělal
Tentokrát už věděl, že to není jen obyčejný výstřižek, ale tajemství, které je potřeba vyřešit. Sám to ale nedokázal potřeboval k tomu Niky a její chytrou hlavu. Ale kde vlastně je? Ohlédl se a zděšeně si uvědomil, že Niky ještě stále nevyběhla z jeskyně. Musí ji najít.
Vrátil se k jeskyni. "Niky!" kde jsi?" Zvolal do černa chodby
Za chvíli uslyšel Nikyinu odpověď: "Jsem tady! Ale ztratil ses mi, tak jsem se bála jít dál, abych tady zase nezabloudila."
"Dobře, pojď po mém hlase. Dokážeš to?"
"Snad jo..."
Asi za pět minut se jeho sestra konečně vynořila z jeskyně. Vypadala vystrašeně. "Co to mohlo být za člověka?" ptala se ho.
"Nevím, ale našel jsem tohle", řekl Honza a podal jí druhý kus papíru.
"Mohla by tam být nějakým způsobem přeházená písmena, to znamená, že by to mohl být anagram", řekla pak. "Můžeme se pokusit to rozluštit, ale ne teď. Teď bych se už radši co nejdřív vrátila domů. Možná ten neznámý bude chtít i tenhle kus papíru, takže dokud ho máme, jsme v nebezpečí."
"Jen klid, zahnal jsem ho na míle daleko", ušklíbl se Honza.
Vykročili směrem k protějšímu kopci. Když ale vystoupili na vrchol, uviděli něco co, je ohromilo. Na pláži pod nimi byla postava v kápi. A šla k jejich pramici.
"Chce uplavat na naší lodi!" vykřikl Honza. Rozběhli se k pláži. Bylo už ale pozdě. Neznámý se odrazil od břehu a pádloval od břehu směrem na západ. Když už byl několik metrů od pláže, poznali, že jejich běh je marný, a zastavili.
"No bezva!" rozčiloval se Honza. "To jsem zvědavý, jak se teď dostaneme domů!"
"Možná by to šlo na támhletom", řekla Niky a ukázala kousek napravo, kde byla zakotvena druhá loď. Jen nevěděli, komu patřila. "Mohli bysme toho člověka poprosit, jestli by nás na ní nesvezl."
"To bysme ho nejprv tady museli najít", odsekl Honza.
"Nebo počkáme, až přijde", navrhla Niky.
Oba dva ještě pozorovali jejich vzdalující se loď, kterou jim ukradl zakuklenec.
"Myslím, že pluje k tamhletomu ostrovu", usoudila Niky a ukázala na pevninu, který se nacházela asi dva kilometry od nich. "Musíme se tam dostat."
Sešli dolů na pláž, posadili se do písku poblíž druhé lodi a čekali, až přijde její vlastník.
"Už tu sedíme snad věčnost a ten člověk pořád nikde", stěžovala si Niky, když uplynula asi hodina.
"Mohli bysme zkusit jít po jeho stopách", navrhl Honza a ukázal na otisky bot vedoucí od lodi směrem k severu.
"Dobře, tak jdeme", přikývla Niky.
Zvedli a odešli do hloubi ostrova. Stopy je vedly na severovýchod ostrova. Ať ale šli dál a dál, stále nomohli najít člověka, kterého hledali. Pak jeho otisky zmizely. Všimli si, že dochází ke konci ostrova, protože mezi stromy postupně prosvítalo slunce. Když vyšli na světlo, ohlédli se k místu, kde stála loď neznámého návštěvníka. A pak si všimli něčeho, co připlouvalo k tomu místu. To by mohla být jejich spása. Jen škoda, že jsou tak daleko. Přoč jen tam jeden z nich nezůstal?
Rozeběhli se přes kopec k tomu místu. Když doběhli na vrchol, odkud byl rozhled, uviděli, že jde o loď, která se téměř podobala té jejich. Kdo by to mohl být? Niky tomu ale nevěnovala pozornost, protože v tu chvíli někoho zahlédla něco, co se pohnulo za stromem na protějším kopci a sledovala to místo přes Honzůvův obličej.
"Někdo se tam schovává!" pošeptala.
Pak se postava pohnula a s hrůzou zjistili, že se jedná o postavu ve stejném oblečení jako neznámý, kterého spatřili předtím v jeskyni.
"To ale nemůže být on", kroutil hlavou Honza. "Neviděli jsme, že by se vrátil a na pláži ani není jeho loď - chci říct naše loď."
"Podle mě je to jeho kumpán", pošeptala mu Niky.
"A vsadím se, že je to ten muž, kterému patřily ty otisky nohou", šeptala Niky. "Uvidíme, co má za lubem."
Postava za stromem stejně jako ona s Honzou zamračeně sledovala přibližující se loď. Podle jejího výrazu šlo soudit zlobu k připlouvajícím lidem, možno taky nervozitu, něco ve smyslu že tu oni nejsou příliš vhod.
"Hele, teď jde k pláži" oznámil Honza a nepřestával muže podezíravě pozorovat. "Jde za těmi lidmi, co připlouvají. "Co jim asi chce?"
Loď nových návštěvníků ostrova (byli dva, jak Honza spočítal) už stála na břehu. Lidé Honzovi někoho připomněli. Nebo možná ani ne. Neviděl je zblízka, takže to nemohl posoudit. Právě v tu chvíli se muž v kápi vynořil z lesa dole na pláži jen kousek od nich. K Niky a Honzovi doléhaly vzdálené hlasy rozhovoru zakuklence a dvou návštěvníků. Některým slovům nerozuměli, ale i tak si mohli domyslet, o co v rozhovoru jde.
"Co tady děláte?" obořil se neznámý v kápi na ty dva. Měl mužský hlas.
"No, my...", ošíval se první, vystrašený mužovým drsným hlasem i jeho zjevem. "...se tu sháníme", pokračoval koktavě, "po k-kamarádech, v-víte? Jedné holce a klukovi, viděli jsme je sem plout, ale už se nějak dlouho nevracejí".
Honzovi a Niky v ten okamžik došlo, kdo jsou ti lidé a po kom se shání. Po nich! Jsou to totiž jejich kamarádi Bětka s Vítkem.
"Ne nikoho jsem tu neviděl", bručel neznámý muž, "a zmizte, je tu můj pozemek!", načež si založil ruce v bok a počkal, až Vítek a Bětka odplují pryč. Niky a Honza si vůbec nemysleli, že tenhle ostrov patří tomu zakuklenci a tudíž, že si on vymýšlí, aby se zbavil Bětky a Vítka. Opravdu podezřelé. "Tak my radši plujeme jinam", řekla Bětka.
"To bych vám radil", zamumlal muž a zmizel do lesa, když už Bětka s Vítkem vypluli od pevniny. Niky nahlas přemýšlela, jestli mají zakřičet na Bětku a Vítkem, ale zbystřit tím pozornost toho nebezpečně vypadajícího muže.
"Ále", odfrkl si Honza. "Co by nám moh udělat? Vždyť tu nic špatného neděláme. Spíš on se mi zdá, že má něco za lubem..."
"Já nevím, vypadá fakt hrozivě... Možná bychom mohli vymyslet něco jiného."
Než ale stačila něco vymyslet, všimla si, že se Bětka s Vítkem na lodi plaví k tomu podivnému ostrůvku, kolem kterého pluli na cestě za tímto ostrovem. Pak na něm vystoupili. Ostrov nebyl od Niky a Honzy příliš daleko, zhruba několik stovek metrů, takže je stále mohli vidět.
"Asi by na tom ostrově neměli kotvit," řekla Niky, když je pozorovala. Vždyť jsme u něho viděli výstrahu, že se tam nesmí! Třeba tam je nějaké nebezpečí," polekala se.
"A jaké?" divil se Honza pochybovačně. "Nanejvýš, že je tam píchne komár."
"To by tam určitě dávali tu výstrahu", řekla ironicky Niky.
"Tak na ně zavolejme,", řekl Honza. "Ten chlap už stejně odešel."
Niky se rozhlédla a opravdu. Muž v kápi na pláži už dávno nebyl. Doufala, že už je dost daleko od nich.
"Jen jestli nás Bětka a Vítek uslyší, taková dálka", pochybovala Niky.
Aby byli Bětce a Vítkovi co nejblíž, začala sestupovat z kopce, na kterém měli před chvílí svou "pozorovnu", na pláž.
"Tak jo", zvolala Niky, když byli dole. "Až napočítám do tří, společně zahulákáme 'Bětko', jo?
Honza přikývl a Niky se otočila směrem k moři. Začala odpočítávat, zatím co se Honza zhluboka, slavnostně nadechl. "Raz, dva, tři..."
"BĚTKO!"
Nevšimli si ale žádné reakce těch dvou na protějším ostrově. Niky rozhodla ještě jednou na ně zavolat, tentokrát pro změnu zahulákali: "VÍTKU," ale opět uslyšeli jen vlastní ozvěnu.
"Museli bysme křičet ještě dvakrát hlasitěji, aby nás uslyšeli", postěžoval si Honza.
"Ještě jednou," odsekla odhodlaně Niky.
"BĚTKÓ! VÍTKŮ!"
V ohlušujícím řevu ve snaze přivolat Bětku a Vítka ani Niky a Honzu nenapadlo, že se k nim muž v kápi blíží. Pomalu, potichu. Za chvíli už je u nich. Stál jim téměř za zády, ale oni ho neviděli. A on se je právě chystal překvapit. Ti se leknou. Honza už se sice otáčel, ale to už se za nimi ozval hlas muže.
"Ale ale!" překvapil je a oba se strašně lekli, Niky dokonce leknutím nadskočila. Stál před nimi. A podle té části obličeje, kterou viděli odkyrytou, poznali, že se díval velmi rozzlobeně. Až rozzuřeně snad. A pak spustil.
"Kde máte ty dopisy?" křičel na nechápavou Niky s Honzou. "Navalte je a rychle! Jak jste se o nich ksakru dozvěděli?"
Niky ani Honza nevěděli nic o dopisech, a Honza vystrašeně zakuňkal: "My nemáme žádné dopisy..."
"Cože?" vyštěkl ten chlap. "Nemáte?" "Na to vám neskočím"! "Radím vám, aby jste je vydali dobrovolně, než vám to vysvětlím ručně!!!"
Co po nich to chlapisko k čertu chce? Pak to Niky došlo. Ten muž asi myslí ty papíry, co před chvílí našli. Proč muž ty dopisy, jak on říkal, chtěl, sice netušili, ale byla ochotná mu dát alespoň ten jeden, který měli, než aby jí nebo Honzovi ublížil.
V tu chvíli ale uviděla záchranu. Po moři se k nim plavili Bětka a Vítek! Takže přece jejich volání uslyšeli. Sláva! Niky si oddechla. Odvrátili se od toho příšerného muže a co nejrychleji se snažili utéct směrem k jeijich lodi. Rychle, ať už jsou tam a plujou hodně, hodně daleko. Niky už nasedla do lodi. Honza také. Honza převzal po Vítkovi pádla, začal tak rychle pádlovat, jak jen to šlo, a frčeli si to pryč. Muž za nimi ještě kousek běžel po moři, ale jejich loď byla naštěstí rychlejší a nechali jej za sebou. Jak příjemný pocit. Ještě za nimi něco brblal, ale toho si už nikdo z nich příliš nevšímal.
"Teda, díky že jste nás od něj zachránili", děkoval Honza. "Myslel jsem, že mě chce opravdu zmlátit...", mluvil k Bětce s Vítkem, kteří se teď tvářili velmi vítězoslavně.
"Ó, to nic nebylo", usmál se Vítek, hubený a vysoký hoch, kterého byste nepotkali jinak než v jeho oblíbeném pruhovaném triku. "Mě by spíš zajímalo, co to bylo za chlapa", zeptal se.
Niky Bětce a Vítkovi povyprávěla o všem, co se jim stalo na ostrově, ze kterého odplouvali. O tajemné postavě, která uplavala na jejich lodi i o jeho kumpánovi a o podivných dopisech.
"Já jen nechápu, jak může být někdo takhle nepříjemný" podotkla Niky na adresu druhého neznámého. "Jo, přidal se Honza. "Ten haljzl si myslí, že když my jsme na výletě tak k nám najednou přiběhne, začne na nás řvát a ještě nám vyhrožuje, že nás zmlátí.
"Vypadal, jako by byl nějaký z těch kriminálníků jako třeba zloděj, nebo lupič," řekla Niky.
"Máš pravdu", uznala Bětka vážně. Tato dívka měla narozdíl od bratra nějaké to kilo navíc, byla drobného vzrůstu a její oblékání se vždy podřizovalo módě. "Normální muž by si tohle nedovolil, když jsme ani neudělali nic špatného."
"Je to fakt hrůzostrašný", otřásl se Vítek. "Nechtěl bych být na vašem místě. A když jste mluvili o té první postavě, tak kam vůbec na té vaší lodi odplula?" ptal se.
"No, odplul na támhle ten ostrov", odpověděl Honza a ukázal tím směrem.
"Aha," přikývl Vítek. "To je ostrov Kamaya".
"Cože?" ptal se překvapeně Honza. "On se tak jmenuje?"
"No jo", odpověděl Vítek. "Zdejší ostrovy mají podivná jména", uznal.
"Velmi", doplnil udiveně Honza.
"Ale na těchto ostrovech jsou i podivnější jména", pokračoval Vítek. "Třeba ten, ze kterého zrovna plujeme, se jmenuje Rogoga. "A ta skála, kde jsme byli s Bětkou před chvíli, se jmenuje ostrov Mrtvého muže."
"Zajímavé", podotkl Honza.
Honza už pádloval pomaleji, protože už byli téměř u ostrova jménem Kamaja. Byl to trochu větší ostrov než Rogoga. A také si všimli, že na rozdíl od Rogogy je obydlen. Palmy zde rostly pouze na okraji pláže a za nimi se rozprostíralo větší město. Všimli si malého přístavu, který se rozprostíral na jižním běhu ostrova a vydali se k němu. Tam zakotvili loď. Po lodi Niky a Honzy zde ale nebylo ani stopy, a po postavě, která jim ji ukradla, také ne.

Na pokračování si ještě počkejte...

©2016 Tomáš Ďurďa